O mě

Malování, kreslení, ale jakékoliv tvoření mě bavilo od dětství. S dospíváním se tvorba vytratila z mého života úplně. Radost z tvoření a malování se ke mě vrátila při pracovní pozici aktivizačního pracovníka. Svými veselými skicami jsme dělala radost klientům s tělesným postižením. V té době jsem se věnovala naplno americkému fotbalu a genealogii, která mě dovedla k zajímavým osudům mých předků. Mimo jiné mi do vínku dali i zmíněný vztah k výtvarnu, ale i historii, za než jim jsem neskutečně vděčná. Později mi radost z tvorby v zaměstnání nestačila a začala jsem ji věnovat doma. Doma jsem tvořila po troškách, protože jsem v té době nebyla podporována v mém hobby, naopak jsem byla shazována „za to čmárání, které mi přeci stačí v práci“. Tento hlas jsem svého života odstěhovala a začala si žít život, jaký jsem chtěla. Úraz páteře mě vyšachoval z návratu na field a bylo třeba vyplnit volný čas novou náplní. 

Jednou jsem byla na návštěvě u dědy a děda mi povídá, tak to by se tady za četníka nestalo. Ptala jsem se dědy, kde se tady vzal četník. Myslela jsem si, že byli četníci po vzoru četnických humoresek jen na velkých obcích a městech. Po návštěvě archivu jsem dědovi dala za pravdu. Staniční knihu, do které psal strážmistr Bedřich Jarý (Ivan Trojan) jsem z daného místa opravdu našla i obdobným případem o kterém děda mluvil. Začala moje výprava za příběhy lidí a jejich trestních skutků.

Když jsem přesáhla 100 stránek ve Wordu začalo mi něco chybí. Byl to obrazový materiál. Počala jsem jej shánět, protože jsem neměla představu, jak vypadala místa před 100 lety, fotografie byla spíše vzácnost. Do cesty se mi připletly staré pohlednice barevné, ale i černobílé. Upřímně černobílé mám radši. V psaní a bádání jsem pokračovala dále, ale něco mi stále něco chybělo.

Byly to barvy. Přeci předkové nežili černobílý život, měli ho pestrý a zábavný. V řadě věcí bychom se od nich mohli učit. Začala jsem si dělat tematické ilustrace přírody, ale i zvířat, která žila v obydlích předků. Přes akvarelové pastelky, jsem se propracovala akrylovým barvám. Díky bádání jsem nacházela fotografie (ne)známých hrdinů, ale i oběti a pachatelé trestních činů. Bylo mi líto je nezvěčnit, přeci jen kdo zná třeba Františka Haupta nebo Karla Viškovského. Začala jsem připravovat sbírku Republika Novopacka z (ne)známých hrdinů akrylovými.

Obcházela jsem blízké muzea, ale i galerie s prosbou, zda by byla možnost výstavy mých obrazů. Řada z míst mě odmítla, že jsem NEZNÁMA a nejsem profesionální, nemám webovky a e-shop. Svého snu jsem se nevzdala a postavila se mu čelem. Jak tato cesta dopadne, můžete sledovat Instagramu, Facebooku, ale i Youtubu.